Reklama
 
Blog | Petr Hlaváček

Máme komunikační bránu do matrixu?

Přemýšlíme o tom, do jaké míry nás chytré telefony a sociální sítě ovlivňují a mění způsoby komunikace? Jsme to stále my nebo se stáváme závislými na virtuálním světě?

Když začala na přelomu tisíciletí éra masového rozšíření a používání mobilních telefonů, byla to z hlediska možnosti mobilní komunikace revoluce v pravém smyslu slova, protože to v následujících letech s sebou neslo postupné, ale nezvratné vymizení telefonních automatů a budek, stejně jako úbytek domácích pevných linek. Naopak v krajině přibyly téměř na každém druhém kopci stovky nových krajinných prvků v podobě vysílačů mobilních operátorů. Tento způsob komunikace vedl ke vzniku nového sociálního fenoménu – být dostupný, respektive dosažitelný, v pravém smyslu dostižitelný. Zatímco dříve se při běžné komunikaci na dálku uplatňovalo pravidlo, že člověk se spojí tehdy, až má čas a možnost, případně na základě domluvy, nyní se naopak předpokládá, že člověk musí vysvětlovat, proč není dostupný kdykoliv a kdekoliv. Jedná se vlastně o sociální povinnost být dostupný.

Argument, že i mobilní telefon má tlačítko na vypnutí, je zavádějící a vlastně alibistický, protože vypnutý přístroj nás nezbavuje oné sociální povinnosti být dosažitelný. A naopak zdánlivé chvilkové osvobození se od signálu je vzápětí vykoupeno zahlcením mobilu množstvím hlasových zprav a informací o zmeškaných telefonních hovorech, o telefonátech nemluvě, což zabere nejen čas, ale obnáší rovněž odpovídající psychickou zátěž.

Používání (klasických) mobilů sice mění, ale nepopírá dosavadní základní účel komunikace, a tím je potřeba domluvit se, předat si informaci. Z tohoto pohledu jsme před několika lety zažili další přelomovou změnu v podobě masového rozšiřování chytrých telefonů či tabletů. Tyto velikostně nepatrné přístroje propojily s využitím mobilních sítí i nepřetržité připojení na internet. Jaká to změna oproti situaci před 15 lety, kdy jsme se dostávali k internetu vytáčeným připojením přes pevnou linku a s rychlostí několika kb a často i mnohem pomaleji. Vraťme se ale zpět k podobě komunikace, která tímto prošla opět výraznou kvalitativní proměnou. Nejde totiž o to, že ve smartphonu máme internetové připojení, ale že jsme provázáni se sociálními sítěmi v čele s facebookem. Vlastně jsme tak neustále spojeni s našimi „přáteli“ a můžeme sdílet naše zážitky a pocity. Jaká to radost. Jedná se ale o skutečnou radost, o skutečný prožitek?

Reklama

Jaký má smysl přebíjet jeden bombastický zážitek dalším? Umisťovat desítky a stovky fotografií a vzápětí je utopit v záplavě dalších? Je to jako spotřební zboží na jedno použití. Jako by nám už nešlo ani tak o prožitek jako takový, ale hlavně o to, abychom jej co nejrychleji umístili na facebook a získali si na chvíli pozornost ostatních. Ale přiznejme si, do jaké míry ti ostatní, a vlastně i my sami, se navzájem vnímáme a do jaké míry je to pouze póza zbavující nás hlubokého prožitku? Na facebooku sdílíme, a svěřujeme se, často i důvěrné informace o osobních vztazích, sexu, práci, … Je to jakoby nutnost. Je však skutečně nutné, aby ostatní věděli, kdo se s kým vyspal, kdo koho a jak pozvracel na večírku, jaký bobeček udělalo miminko, jaká je fotka dvouměsíčního plodu lidí, které jsme naživo ani nikdy neviděli? Nebo se jedná o pro tento fenomén příznačné sdílení emocí v podobě jakési veřejné duševní masturbace?

Měli bychom si vážit svého soukromí. Už z toho důvodu, že všechny tyto nové komunikační formy mají jeden hlavní účel, a to přinášet zisk jejich výrobcům, provozovatelům, reklamním společnostem atd. A je v jejich zájmu nás udržet „přilepeného“ na displeji za každou cenu, abychom konzumovali jejich produkty a služby. Kromě toho už i další společnosti (např. banky a pojišťovny) a zaměstnavatelé zjistili, jakou lehce a prakticky zdarma dostupnou informační databázi o důvěryhodnosti, schopnostech či spolehlivosti svých klientů a zaměstnavatelů jim stávající formy sociální komunikace nabízejí. Internet je sice virtuálním prostředím, ale velmi snadno a velmi bolestně se může promítnout do reálného života. Je proto nutné si uvědomit, že to co na sociální sítě nedáme, to tam není a nikdo to nemůže zneužít. Musíme tedy racionálně zvažovat, co lze a je pro nás výhodné či nutné zveřejnit a co nikoliv. Nemluvě o tom, že žádný internetový server ani úložiště nejsou stoprocentně chráněny před neoprávněným průnikem a zneužitím dat. Perspektivně totiž bude hodnotnější dokázat si vytvořit a udržet informační bariéru střežící naše soukromí a nikoliv o sobě sdílet co nejvíce informací.

Když se vrátíme ke srovnání s obyčejnými mobilními telefony, nyní již nejde o primární potřebu se domluvit a předávat si informace, případně být k zastižení, ale o to být v kontaktu s „přáteli“ a „sdílet“. Ne ovšem relevantní informace, ale prakticky cokoliv a bez reálného obsahu. Což je s ohledem na požadavek být v permanentní „komunikaci“ logické. Taková komunikace ovšem ztrácí smysl v tom, že když chceme upoutávat ostatní, musíme je neustále zaujímat pokud možno silnějším a silnějším „zážitkem“. Naše mysl se tak postupně otupuje, pozvolna získává emocionální rezistenci, která se bohužel následně přenáší i do reálného života. Nejde přitom pouze o emocionální otupělost, ale rovněž otupělost intelektuální, protože většina sdílených informací má pouze minimální informační hodnotu, je povrchní. Virtuální reality show s prvky telenovely, Big brother a Prostřeno v jednom, a jejímiž účastníky jsme my sami. Anebo rovnou vytváříme základy matrixu? Všimněme si kolemjdoucích a spolucestujících ve městech, v hromadné dopravě. Lidé přestávají spolu mluvit živým jazykem, sedí vedle sebe s očima upnutýma na svítící displej, sluchátky na uších a jsou schopni si psát spolu přes facebook a přitom nepromluví ani jedno skutečné slovo.

Lidem se otevřely nové a v mnohém přínosné způsoby komunikace, ale přitom se jejich nekontrolovaným používáním připravují o skutečný sociální kontakt a možnost vést živý dialog, argumentovat, vnímat druhého skrze jeho mimiku, pohled a gestikulaci. Nejvíce se to týká mládeže a mladých lidí, kteří nejsnáze absorbují nové věci, ale jsou bohužel také nejsnáze ovlivnitelní. Ale nejen jich, zasahována je víceméně celá společnost. Tímto se ale připravujeme o jednu ze základních schopností člověka a nelze to pokládat za jeho povýšení, ale spíše degeneraci. Pokud tedy není naším cílem stát se skutečným androidem a nejen ho používat jako jeden z operačních systémů. Na druhou stranu musíme brát v úvahu, že stávající fenomén smartphonů a sociálních sítí se do značné míry stále nese na módní vlně přiživované obchodními zájmy na ní vydělávat. A každá taková vlna se dříve nebo později vyčerpá. Určitou naději tak můžeme spatřovat v tom, že její atributy postupně zevšední a lidé se je naučí podřizovat svým potřebám a ne naopak. Pak už ovšem můžeme jen čekat, co nového přijde po ní.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama